Když v roce 1912 v Los Angeles padl startovní výstřel „Los Angeles Times modifikovaného maratonu“, nikdo moc nevěnoval pozornost dvěma drobným běžcům na konci startovního pole. Byli to Guy Maktima a Philip Zeyouma, indiáni kmene Hopi. Ještě v polovině závodu, který byl dvanáct mil dlouhý si nikdo indiánů nevšímal. Ale v druhé půlce se obě postavy, které se držely těsně u sebe začaly prokousávat startovním polem dál a dál vpřed. Guy Maktima se v posledních kilometrech stáhl a Philip Zeyouma vyrazil k velkému triumfu. Mladý muž, který neměl žádnou historii v oficiálních závodech se objevil v cílové rovince a jak píší Los Angeles Times, „běžel rychle, krátkými kroky, ignorujíc vzrušený křik přihlížejících diváků.“ Kdy se ohlédl, zjistil, že se na něj dotahuje další běžec a vyrazil vpřed „jako by ho honili duchové“ k závěrečnému sprintu. Cílovou čáru přetnul v čase 1:12:08, padesát vteřin před nejbližším pronásledovatelem, Paulem Westerlundem.

LA Times Modified Marathon měl vybrat běžce, kteří budou reprezentovat USA v příštích olympijských hrách a vítězství indána kmene Hopi, který byl v běžeckém světě zcela neznámý a s přehledem vyhrál nad výkvětem tehdejších borců bylo pro americký sportovní svět překvapivý. Z pohledu indiánů se ale o nic výjimečného nejednalo. Běh na dlouhé vzdálenosti pro ně byl zcela běžnou součástí života.

Kniha Born to run udělala z mexických tarahumarů celebrity. Celý svět k nim vzhlíží jako k nezdolným běžcům a univerzálním atletům, kteří jsou důkazem, že naše těla byla evolucí vyprojektovaná pro běh, že běh může znamenat něco víc, než „jen“ sportovní aktivitu. A přitom v nedávné historii je takových důkazů mnohem víc. A jedním z nich je právě historie indiánů Hopi.

Indiáni Hopi podle vlastních legend přišli na tento svět z tří podsvětí a teprve tato realita („čtvrtá existence“) jim umožnila volnost. Vystoupili na povrch země, rozdělili se do jednotlivých klanů vydali různými směry. Mnohé z těchto kmenů, které přežily až do začátku dvacátého století si uchovávaly prastaré zvyky a mezi kterými měl své výjimečné postavení právě běh.

Běh sloužil k několika účelům. V nejzákladnější formě byl samozřejmě zdrojem obživy, tedy klasickým „vytvralostním“ lovem. Krom toho měl ale i obřadní účely. Indiáni pomocí dlouhých běhů přivolávali déšť pro své i okolní vesnice. Zároveň pořádali dlouhé, někdy i několik dní trvající závody, ve kterých soupeřily jednotlivé osady a podobně jako u mexických indiánů za běhu kopali do malého míče. To posilovalo spolupráci mezi jednotlivými běžci a výsledek tak nebyl vítězstvím jednotlivce ale celého klanu.

Hopi vnímali běžecké stezky mezi vesnicemi jako krevní řečiště, které přináší do vsi život a umožňuje jí rozvíjet se. A pouze během je možné udržovat stezky čisté, průchozí a uchovat tak osadu při životě. „Běh bylo něco, čemu nás učili stařešinové. Pokaždé, když vyrážíš někam pěšky, měl bys běžet. Je to důležitá součást našeho života. I když zestárneš, dokud budeš schopen závodit nebo aspoň běhat, budeš se cítit mladý.“, vzpomínal Bruce Talawema, v rozhovoru s  antropologem Peterem Nabokovem.

Třeba i naši předkové dokázali uhnat jelena během, nebo uměli přivolat déšť. Určitě je ale běh pohyb, který je někde hluboko v nás a myšlenka, že během můžeme uvolňovat ucpané cesty, otevírat komunikační kanály a „rozdýchávat“ místa se mi moc líbí. Když jsem narazil na indiány Hopi a tuhle jejich prastarou filosofii běhu, vzpoměl jsem si na poslední závod série Šutr54, který Michael Dobiáš spojil s úklidem šárecké rokle, tedy faktickým čištěním běžecké stezky. Jako by původní indiánské myšlení nalézalo odraz v dnešním světě.

Běh může být mnohem víc, než jen samotný fyzický pohyb. Je symbolem přesunu energie, komunikace, života. Je to cesta.

Informace v textu vycházejí z textu Hopi Footraces and American Marathons, který vydal Matthew Sakiestewa Gilber ve sborníku American Quarterly, článků v Los Angeles Times z roku 1912 a dalších zdrojů z webu. Za návštěvu určitě stojí i web závodu, věnovanému běžecké tradici Hopi.

Když v roce 1912 v Los Angeles padl startovní výstřel „Los Angeles Times modifikovaného maratonu“, nikdo moc nevěnoval pozornost dvěma drobným běžcům na konci startovního pole. Byli to Guy Maktima...