S oblastí Sierra Madre v Mexiku jsem se seznámil v listopadu 1994. Toho léta tým sedmi Tarahumarských indiánů (většina z nich pocházela z jedné vesnice, čítající 400 obyvatel) zazářila na stomílovém závodu Leadville 100. Byl jsem najat, abych běžel s jedním z nich a provázel ho posledních padesát mil závodu. Během celého odpoledne a noci, kdy jsme s Martiamo Cervantesem, který skončil třetí, běželi, vyvinulo se mezi námi dobré přátelství, posílené společným prožitkem běhu, trvajícího deset a třičtvrtě hodiny, světlými i temnými okamžiky a vzájemným respektem.
Té zimy jsem v Bouldru v rádiu oznámil, že sháním kabáty a svetry pro vesničku Choguita, 2500 metrů nad mořem v pohoří Sierra Madre, ke žili mí indiánští přátelé.
Sbírka byla úspěšná – podařilo se mi sehnat 400 kvalitních kabátů a světrů pro muže, ženy a děti z Choquity.
Jízda do tohoto krásného horského údolí byla tak drsná a vysilující, že jsem nijak nespěchal s návratem a strávil tu týden, během kterého jsem měl možnost sdílet s místními běhání po zdejších stezkách. To zahrnovalo i cestu, kterou jsem jeepem zdolával pět a půl hodiny. Pěšky stačilo jen o čtvrt hodny méně. A nevyžadovalo to tolik benzínu a stresu.
Zima minula. Jel jsem do severního Mexika a vrátil se na návštěvu na jaře, právě v čas na pětasedmdesátimílový závod. Bylo vzrušující běžet s „rarámuri“ na jejich domácím území. Noc před závodem se všichni sešli u večeře a já byl představen jako přítel Martiama Cervantese, častého vítěze nadcházejícího závodu. Byl jsem přijat laskavě, protože o tom bláznivém gringovi, kterému se říká Caballo Blanco, už všichni slyšeli. Muž, zvaný kůň (já) vyprávěl o létajících talířích nad Attatitlanem v Guatemale. Když jsem jim oznámil, že bytosti z létajícího talíře jsou mí „ayudantes“ (pomocníci), byli indiáni dost překvapení. Tenhle bláznivý gringo se svými mimozemskými pomocníky jstojí za závodění (poražení).
Závod měl začít v sedm ráno.
Noc před závodem byla klasicky bezesná. Vstával jsem brzy a snídal vločky s velkým hrnkem espresa. Přišla sedmá hodina ranní a raramuri se intenzivně věnovali své sofistikované předzávodní přípravě. To obnášelo polehávání po kamenech a pokuřování laciných cigaret bez filtru. Minula devátá, desátá i dvanáctá hodina a já pomalu spotřeboval všechnu svou nervózní, kávou vybuzenou energii. Indiáni, na druhě straně, byli nejklidnější lidé, které jsem kdy potkal.
Konečně začal závod. Překvapilo mě, když dvacítka raramuri indiánů vyrazila sprintem, jako by se jednalo o pětikilometrový závod. Já jsem se plácal za nimi, dokud se mi nepodařilo dohnat alespoň dva z nich. Závod pokračoval do noci a brzkého rána. Vítěz zdolal trať za deset hodin a pět minut a dalších pět závodníků doběhlo v rozmezí pěti minut.
Ať raramuri běhají i nadále svobodně!
Run Free.
Micah True / Caballo Blanco umožnil, aby se jeho texty, přeložené do češtiny publikovaly na stránkách RunFree. Postupně se tu tedy objeví všechny krátké texty, které jsou v tuto chvíli dostupné anglicky na jeho webu. A zároveň budou součástí jeho připravované knihy. Díky!