„Znáte Pikes Peak maraton? Jednadvacet kilometrů s převýšením čtyři a půl kilometru a dalších jednadvacet zpátky dolů. Nemůžete běžet Pike Peak a stomílový Leadville 100 v tom samém roce, protože jsou v tom samém víkendu a nestihli byste přejet z Leadvillu do Colorado Springs a už vůbec byste po Leadvillu nezvládli tenhle maraton. A pak jedno léto, když už v Pikes Peak běží odpočet, zabrzdí u startu Datsun. Vypadne z něch chlapík, celej zablácenej a špinavej. Dorazí přesně ve chvíli, kde je odstartováno. Marshall Ulrich dokončil Leadville pod čtyřiadvacet hodin a během tří hodin stihnul přejet do Colorado Springs… “ (z předmluvy Christophera McDougalla)
Na Marshalla Ulricha jsem poprvé narazil při zmínce o jeho běžecké zarputilosti, kterou demonstroval fakt, že si nechal vytrhat (a vypálit) nehty na nohou, aby mu při běhání nedělaly problémy. Tenkrát mi přišlo, že mrzačit si kvůli běhu tělo je už za hranicí „normálního“ šílenství. Dneska se na to už dívám trochu jinak, ale tenhle pocit, že Ulrich je někdo, kdo se pohybuje daleko za hranicí „normality“ ve mě někde zůstal. Možná i proto se mi do jeho knihy nějak nechtělo a trvalo pár dní, než jsem to na Amazonu „odkliknul“.. Pak ale následoval čtrnáct dní, kdy jsem se od textu nedokázal odtrhnout, každou volnou minutu jsem inhaloval Ulrichův příběh, na každou jízdu tramvají jsem se těšil jako na možnost ponořit se do knihy..
V úvodu dostaneme možnost nahlédnout do dětsví na farmě a tragédie ztráty první ženy, která ho poznamenala na většinu dalšího života – a vlastně donutila běhat – pak jsme svědky stupňujících se vzdáleností a stále rostoucí náročnosti závodů, které Marshall Ulrich podstupuje, jako by se hnal za limity svého těla, jimž stále nenachází hranice. Po překonání všech „klasických“ ulttramaratonů se vrhá na vlastní modifikace – Badwater ultra čtyřikrát za sebou v kuse, nebo tu samou trať zcela sám s vozíkem, na kterém si táhl všechno potřebné. Největší část knihy pak tvoří příběh tří tisíc mil, které v sedmapadesáti letech Ulrich překonal za 52 dní.
Ulrichův styl je úsporný, jednoduchý a přímý, jako běh. Stejně jako klade celý život jednu nohu za druhou aby překonával vzdálenosti, klade v textu jedno slovo za druhé tak aby to dávalo smysl, bez zbytečných kudrlinek, přímo a rovně. Přesto je kniha nesmírně emotivní, scény jako narození první dcery, smrt ženy dokážou dojmout právě díky tomu, že je z nich cítit upřímnost a nesnaží si na nic hrát. Úspornost, přímost a opravdovost..
V jednom rozhovoru se Marshalla Ulricha ptali, v čem je jiný než zbytek populace. Odpovídá, že má možná po rodičích odolnější tělo – šlachy, svaly, kosti – ale to je vše. Zbytek je otázka vůle. A když v jeho knize sledujete jak běží přes celé spojené státy, devadesát kilometrů denně, dojde vám, že je to tak. Většina jeho „neuvěřitelných“ výkonů je v hlavě, ne v nohách. Neuvěřitelná síla!
Ulrichova kniha je zajímavá i tím, že není jen pro běžce. Na pozadí monumentálního příběhu o transkontinentální cestě a jejích peripetií tu je druhý příběh – příběh člověka, který se kdysi rozběhl, aby utekl před aktuální složitostí svého života a teď konečně nalézá klid.
Zkrátka, tohle je fakt výborná kniha o běhu, životě a boji uvnitř člověka a stojí za přečtení.
Running on Empty zatím pouze v originále, třeba se časem objeví i v češtině…
HD\
p.s. Před několika dny dokončil Marshall Ulrich v šedesáti letech po sedmnácté ultraběh údolím smrti Badwater Ultramarathon v čase 43:55.