Občas se mě někdo zeptá: „.. a kde vlastně běháš? tady.. ve městě..?“. A hodně lidí, kteří nejsou z Prahy tvrdí, že se tu vlastně moc běhat nedá, je tu málo možností, špinavý vzduch a že běhat po chodníku prostě není ono.

Jo, jasně, výběhu do polí, do lesů přes kořeny stromů, po loukách, stezkami, blátem, hlínou nebo kamením se nevyrovná nic a pokaždé, když mám možnost se dotknout během přírody, je to svátek. Ale jsem člověk města. Vyrostl jsem tu a zatím tu stále trávím většinu svého času. A tak běhám Prahou. A nemám pocit, že by byl městský člověk nějak zásadně omezen. Naopak, čím déle běhám, mám dojem, že nalézám  víc prostoru na běh ve všech jeho podobách – od běhu klusavého radostného až po rychlostní a specifické tréninky.. Někdy mám pocit, že jsem si vytvořil takovou městskou tělocvičnu a pokaždé když lezu ze dveří jen vybírám, kam se vydat..

Tohle město díky terénu i členění vlastně ideální podmínky na pobíhání. Snažím se vybírat místa, která jsou pokud možno bez aut, bez velkých davů a odpovídají typu běhu, o který mi jde. A tak jsem dal dohromady takovou mapku. Třeba někoho inspiruje.

1. Placky / Dlouhé tratě
Cyklostezka A2 (1), která se táhne podél řeky přes celé město (od Klecánek na Závist) je většinou placatá jak palačinka. Drží se vody a pokud se chcete vyhnout kopcům a běžet daleko, je to ideální trasa. Sám jsem se tu rozběhal. Po malých kousíčcích jsem se protahoval dál a dál podél řeky, až jsem vyběhl z města. Je vtipné, jak se město scvrkne, když se člověk trochu rozběhne. Na konci „ájedničky“ na Závisti je občerstvovna, která má otevřeno snad celou zimu a disponuje automatem na vymačkávání pomerančů. Zábavná odměna za běh.
Variací na „ádvojku“ jsou její druhé břehy – a tady narazíme i na další cyklostezku: A1.  Ta před Lahovicemi uhne od Vltavy a zaběhne do Radotína. Obě trati nabízejí hromady různých odboček, osvěžení v podobě minitrailů, záhybů, výhledů a variací, takže je možné tu běhat relativně často a přesto neumřít nudou.

 

 

2. Kopce

Když se jeden naučí pořádně placatit, je čas vyrazit do kopců. A tohle město jich má naštěstí dost. Vzhledem k tomu, že bydlím pod Vyšehradem, je ten první nasnadě, ale jsou i další možnosti…

Čiklova (2):
Ideální na trénink táhlých kopců. Od posledních domů Neklanovy ulice k popelnicím nahoře v Čiklově je to přesně jeden kilometr a čtyřicet metrů převýšení. Oproti jiným, prudším kopcům v okolí je ale tenhle únosný i pro začínajícího kopcaře. A díky délce se i dobře počítá.

 

 

Jeremenkova (3):

Podobně (ne)náročný sklon jako Čiklova, jen dvojnásobná délka i převýšení(2km/80m). Na obou místech je dobré, že po skončení dopravní špičky z nich mizí auta. Překvapivě i ve zdánlivě frekventované Jeremenkově po osmé večerní potkáte jen pár aut.
http://www.mapmyrun.com/routes/view/39932028

 

Jedová (Apolinářská ulice) (4):
Smutné, chátrající vanové parní lázně na jednom konci a na druhém dům architekta Josefa Kalouse, na jehož místě údajně bývala od třináctého do počátku dvacátého století Jedová chýše – legendární knajpa pražské galerky.. mezi nimi je třistapadesát metrů asflatu (položeného pohodlně na starší dlažbu) a čtyřicet metrů převýšení.. ideální místo na prudší kopcování. Skvělé ve chvíli, kdy mě čas nebo lenost nedovolí vyběhnout na delší čas.
Krátká, prudká, ostrá (a většinu času prázdná).
http://www.mapmyrun.com/routes/view/39932258/

 

A dál… V Praze je kopců víc než dost, takže možností je dle aktuální lokace spousta. Určitě nevynechme Petřín, který má parádní převýšení 130 metrů, Letnou nebo bohdalecký kopec, kde si místy člověk připadá spíš jako spiderman, než běžec.

3. Trail
Tohle na první pohled vypadá nejobtížněji: najít ve městě dostatek přírody, aby se v ní dalo běhat. Ale Praha má řešení mnoho. Krásným příkladem je Šutr54 Michala Dobiáše, kde na osmnácti kilometrech potkáte asfalt jen opravdu minimálně a trať se táhne divokou přírodou, aniž by přitom opustila hranice města.

 

 

Nad Prokopem (5):
Velkým objevem pro mě byl vrch táhnoucí se nad Prokopským a dalejským údolím. Kus přírody patnáct minut od domu. Ze Smíchova za pět. Luxus. Poskytuje vše, co by si přírodychtivý běžec mohl přát: hlínu, bahno, šutr, skálu, udusané stezky i neprošlápnutá prostranství, rychlá, střídavá převýšení i dlouhé výstupa a sestupy. Úplně s přehledem se tu dá naběhnout přes patnáct kilometrů bez asfaltu aniž by člověk potkal sám sebe.

Šárka/Troja
Šárecké údolí a Troja jsou další místa kousek od centra, kde je možné zapomenout na asfalt, dlažbu a kočičí hlavy. Dvě tratě michala Dobiáše zde:
http://www.trailpoint.cz/Troja_Trail_1.html
http://www.trailpoint.cz/SUTR54.html

„Podél“
Trail je všude. Tedy pokud jde o to vyhnout se asfaltu, vyhnout se opakování stále stejného pohybu, dát nohám trochu jiné impulzy než stále stejnou vyhlazenou rovinu. Jednou, když jsem si to dupal směrem na Zbraslav, došlo mi, že přece podél každé asfaltky vede nějaká přírodní cesta-necesta. Na desetikilometrové cestě od Palackého náměstí až na Zbraslav je dohromady jen něco přes tři kilometry úseků, kde se nedá „sejít z cesty“.. A tak stačí se občas rozhlédnout a opustit cestu, kterou někdo „předžvýkal“ a běžet třeba jen  metr od ní.

3. Barefoot
Vyběhnout naboso v tomhle městě chce trochu odvahy. Někde víc, někde míň. KOncentrace ostrých předmětů na metr čtvereční se snižuje přímo úměrně vzdálenosti od centra. Relativně bezpečná a příjemná místa jsou třeba pod mostem inteligence v Braníku a  na Kavčích horách za budovou zpravodajství ČT. A pak samozřejmě okraje města, tedy místa, kde lidé nerozbíjejí lahve a nevenčí moc často psi..)

Další….

Těch míst, kde se dá nějak zajímavě popoběhnout jsou mraky. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a najít si to, co vyhovuje dané chvíli, kam se nohám a hlavě zrovna chce, co je cílem výběhu (pokud nějaký je).. Po ránu je krásné vyběhnout někam na kopec a pozdravit svět. Na to se hodí Kavčí hory nebo třeba už zmiňovaný vrch Dalibor na Smíchovem. Z Vyšehradu je taky parádní rozhled a po ránu jsou tu většinou desítky běžců, takže si člověk dobře natrénuje zdravení. Krom toho je okruh po hradbách Vyšehradu dobrý i kvůli krátkým výběhům a seběhům, střídaným s rovinkami – ideální na lehký fartlek. A dalo by se pokračovat dál..

Bezcíle

A pak jsou ty výběhy, kdy si trasu diktuje podvědomí. Spouští se samy a nečekaně. Vyjdu ze dveří a vím, že cokoli jsem si naplánoval, padá. A vyrážím někam.. vpřed. A na každém rohu se nechávám překvapit, kam nohy zatočí, kam mě mysl ponese dál.
Běhání člověku rozšiřuje obzory, zvětšuje akční rádius, dovoluje rychleji poznávat nová místa. A tyhle bezcílné, náhodné výběhy jsou pro mě jedním z těch momentů, které na běhu miluju nejvíc. Je to jako sednout do vlaku a čekat kterým směrem vyrazí. Střídají se místa známá a neznámá, průhledy, objevy, překvapení, nové prostory, inspirace..

Město může být na běh stejně krásné jako jakýkoli jiný prostor. Je to jen na nás, kam se vydáme.

A kde běháte vy?

HD\

 

Občas se mě někdo zeptá: „.. a kde vlastně běháš? tady.. ve městě..?“. A hodně lidí, kteří nejsou z Prahy tvrdí, že se tu vlastně moc běhat nedá, je tu...