Léto 1993:
Probudil jsem se v boulderské nemocnici po celkem závažné cyklistické nehodě. Helmu jsem měl rozpůlenou vedví a četné rány kolem očí se neobešly bez stehů. Poslední, co jsem si pamatoval, bylo, jak letím přes řídítka rychlostí kolem šedesáti kilometrů za hodinu a padám na krátký štěrkový úsek jinak vyasfaltovaného dlouhého klesání.
Nemohl jsem jim (nemocnici) dovolit, aby si mě tam nechali přes noc. Neměl jsem zdravotní pojištění, a kůň potřebuje jíst! Požádal jsem je, aby zavolali mojí kamarádce Robin. Odvezla mě domů a opečovávala mě. Později mi vyprávěla, že jsem blouznil a že mě málem vrátila zpátky do nemocnice, ze které jsem se tak umanutě snažil uniknout!
Asi za týden jsem se již mohl pohybovat celkem bezbolestně, a tak jsem se rozhodl oslavit svoje přežití účastí na Leadville 100. Tenhle závod jsem běžel před nějakými šesti lety a s časem 22 a půl hodiny dosáhl na desáté místo; celou dobu jsem běžel dost opatrně, protože jsem těch několik měsíců mezi Western States 100 a Leadvillem netrénoval. Krátce po startu stomílových Western States jsem si v jedné zatáčce na skalách ošklivě vymkl kotník a nedbaje bolesti jsem pokračoval až do 85. míle, kde mě lékař donutil odstoupit; tehdy už jsem byl stěží schopen zvednout svou oteklou sloní nohu a stoupnout si na kontrolní váhu. Následujícího roku jsem měl nejlepší aerobní kondici v životě, běhal jsem 170 mil týdně a vyhrál několik padesátimílovek. Proto jsem na Leadvillu vyrazil pěkně zostra, jenomže na rozhašený levý kotník to bylo příliš daleko a moc rychle a brzy jsem si přivodil únavovou zlomeninu holenní kosti a pochroumal šlachy; v půlce jsem musel vzdát. Po tomto závodě bohatém na různá zranění a zklamání jsem zcela rezignoval na závodění a běhání dost omezil.
A teď, o pět let později, jsem měl asi měsíc na trénink a hodlal jsem oslavit přízeň štěstěny, že mě ponechala naživu.
Tenkrát v třiadevadesátém se Leadvillu zúčastnili tři Tarahumarové z mexického pohoří Sierra Madre; ze země hlubokých kaňonů cestovali na sever doslova pro kus žvance. Jejich domovinu postihlo kruté sucho, lidé neměli co do úst, mnohé děti byly podvyživené, umíraly hlady. Kmen Tarahumarů trpěl extrémně vysokou kojeneckou úmrtností. Indiánští běžci dostali přislib hromady jídla pro své vesnice výměnou za to, že pojedou s „gringo“ sponzorem do Států běhat. Ani příliš neváhali.
Když jsem toho roku běžel sto mil v coloradských horách, přistupoval jsem k závodu velmi opatrně a z větší části volně. Při tom jsem měl možnost přátelské interakce přímo na trati se starým Victorianem, 55letým Ráramuri, který začal pěkně pomalu a postupně se prokousával vpřed, hladce a elegantně jako odpolední bouřková mračna letního dne ve Skalistých horách; předběhl všechny ostatní běžce a vyhrál. Cirrildo z téže vesnice skončil druhý a Manuel Luna pátý. Já jsem doběhl na 28. místě v celkem slušném čase něco přes 24 hodin. V porovnání s tím, jak jsem se cítil o měsíc dříve, jsem byl víc než spokojený.
Následující rok jsem se chystal svůj leadvillský výkon vylepšit. Celý rok jsem byl zdravý, poctivě jsem trénoval, byl jsem připravený se do toho opřít. Jediný problém spočíval v tom, že startovní listina se zaplnila během týdne od otevření na začátku ledna, když jsem já byl v Chiapasu a Guatemale. Bavil jsem mayské a chamulské revolucionáře po svém čelním střetu s krávou na horské silnici, jen několik dní před zapatistickou revolucí na Nový rok 1994. Veselí přihlížející domorodci u krajnice nebohé dobytče porazili, zatímco jiní mi pomáhali opravit dodávku, abych se stihl zdekovat, než se objeví policie, nedaleko usazená armáda nebo bohatý statkář, co mu kráva patřila. Narovnali jsme lopatky ventilátoru, aby nemlátily do proraženého chladiče, z něhož voda vytékala rychleji, než jsem ji stíhal dolévat. Pak mi prozradili, že v potoce poblíž jejich vesnice je „mucho aqua“. Indiáni i s flákem masa vyšplhali na korbu, na přední sedadlo se vedle mě vměstnali tři Chamulané. Jindy velmi vážní a zachmuření místní se teď nemohli ubránit smíchu, když jsem s úsměvem zaklel: „Pinche vaca; no bueno para nada!“ (Blbá kráva, nehodí se vůbec k ničemu!) „Hodí se k jídlu!“ odpověděli sborově. Dojeli jsme do jejich horské vísky, oni uspořádali hostinu a mě oslavovali jako nějakého hrdinu, třebaže poněkud zmoženého koňského hrdinu. Potom jsem naplnil všechny svoje a ještě pár dalších kanystrů vodou a vyrazil zpět pomláceným autem do tábořiště na předměstí San Cristóbal De Las Casas, kam jsem dojel v oblaku páry, s pištícím chladičem a kvílejícím motorem, dohromady zpívajícími v dokonalém nesouladu. Pocítil jsem náhlou potřebu dostat se z hor Chiapasu, jet dalších pět hodin a zaparkovat na pobřeží na kokosové plantáži jednoho svého kamaráda. Pracoval jsem na autě několik dní, než se mi konečně ráno na Nový rok podařilo vyjet. Když jsem konečně dorazil na pobřeží do Puerto Arista, celé městečko bylo shluknuté u televize, kde v přímém přenosu dávali zapatistickou revoluci odehrávající se v ulicích San Cristóbalu!
„Hernajs, fakt bych chtěl ten závod běžet. Jsem už dlouho váš věrný příznivec, to mě nenecháte startovat?“ orodoval jsem u ředitele závodu, který si ani nepamatoval, jak se jmenuji nebo kdo jsem, přestože jsem jeho „rodinný“ závod běžel už čtyřikrát. Bez šance. Závod narostl a zúčastnit se jej bylo zvláštním privilegiem. V New York Times a dalších publikacích se objevil příběh 55letého Mexičana, který závod vyhrál. Leadville se rázem ocitl v hledáčku ultramaratonského světa! Závod i jeho sponzor, výrobce obuvi, ze zvýšené publicity značně profitovali. Povzbudivý příběh o chudých indiánech běžících pro své soukmenovce, a NEJEN běžících, dokonce zvítězivších, navíc v sandálech a pětapadesáti letech, dokonale zafungoval. „Gringo“ promotér, který Tarahumary na sever přitáhl, se zavázal, že pro ročník 1994 znovu dodá tým sedmi Rarámuri. Myslím, že součástí dohody bylo i to, že se indiáni objeví na společném fotografování v botách od sponzora.
Zavolal mi gringo sponzor/promotér tarahumarského týmu. Hledal pomoc, někoho, kdo umí běhat a zná trať, aby dělal vodiče „jeho“ běžcům. „Jasně, jdu do toho, ale pod podmínkou, že budu moct běžet celých 50 mil druhé poloviny s běžcem, kterého si sám vyberu.“ „Mají ve zvyku zrychlovat postupně, věříš si, že udržíš jejich tempo?“ popíchl mě. „Kdybych jim nestačil, tak mě nepotřebují,“ opáčil jsem.
Pochopitelně téměř kdokoliv může běžet s kýmkoliv, když ten druhý má za sebou 50 mil v nadmořské výšce přes 3000 metrů!
Za volantem neslavně proslulé dodávky-krávobijky jsem dojel ze své horské chaty poblíž Nederlandu do Leadville, abych se setkal se sedmi tarahumarskými běžci a jejich sponzorem. Jakmile jsem je spatřil, okamžitě jsem navázal oční kontakt s jedním pohledným Rarámuri (který se mi tak trochu podobal) a oba jsme se na sebe začali zubit, nalezli v sobě běžecké parťáky. Sponzor vypadal dost zaskočený okamžitou komunikací mezi mnou a Martimianem, zejména proto, že ten „gringo“ se alespoň zpočátku netajil pohrdáním vůči mně. Posléze však roztál a choval se ke mně mnohem přátelštěji a s respektem, k tomu druhému, poněkud „loco“ (bláznivému) gringovi, který se Tarahumarům představil svou přezdívkou „Caballo Blanco“.
Tuto přezdívku jsem si vysloužil u Mayů obývajících guatemalskou vysočinu, kde běhající muž pobíhal po stezkách na svazích četných tamějších sopek a po cestě se potkával s usměvavými vesničany a o něco méně usměvavými vojáky v době občanské války. Během těch několika zim jsem kroužil kolem sopečného jezera Attitlánu; vždy jsem vběhl do vesnice, pozdravil domorodé obyvatelstvo, nakoupil pár tortill či banánů a zase běžel dál, od vesnice k vesnici. Když jsem pocítil únavu, zaplatil jsem si nocleh přibližně za dolar, skočil se vykoupat do jezera, relaxoval a po zbytek večera pojídal exotické ovoce a nesčetné další pochoutky. Byl to náročný život! … Po jisté době stačilo, abych se objevil na kraji vesnice, a ženy s dětmi se shromáždily kolem silnice a volaly „El Caballo Blanco“, a děcka se smíchem běhala za mnou. Bylo to milé, a tak jsem si jméno ponechal při dalších poutích Latinskou Amerikou. A musím říct, že představa caballa blanca musí být pro místní dosti přitažlivá, protože mě všude vítali vřele, na jejich tvářích vykouzlilo úsměv, když jsem se představil.
V té horské chýši, kde jsme přebývali společně s indiány i gringo sponzorem, jsem běžce varoval: „Závodu se zúčastní jedna žena; jedinečná běžkyně oplývající nevšední mocí, como una bruja (jako čarodějnice). Má poměrně velkou šanci zvítězit!“ Rarámuri začali vzrušeně diskutovat: „Žena a vyhrát?“ Při těch slovech gringo obrátil oči v sloup a jeho tvář se opět zachmuřila. Z rychlého tichého brebentění Tarahumarů jsem porozuměl jedinému slovu, „bruja“. Všichni jej dokola polohlasem opakovali, „bruja… bruja… bruja…,“ něco jako, už jste to slyšeli? Bruja! „Nejlíp, jak můžete běžet tenhle závod,“ pokračoval jsem svou koňskou gringo španělštinou, „je DRŽET se za la brujou až do konce; musíte ji uštvat jako jelena.“ Rarámuri dál energicky hovořili; jejich řeč připomínala štěbetání ptáků, možná s prvky marťanštiny. Americký sponzor mě vraždil pohledem. Zdálo se, že Tarahumarové věří na čarodějnice i mimozemšťany.
Bylo už pozdě na to, aby se mě sponzor mohl zbavit. Rarámuri si mě oblíbili, svého caballo loco. Kromě toho potřeboval, abych doprovázel jejich nejlepší běžce, protože jsem se jim líbil a důvěřovali mi.
Pan promotér chtěl držet Tarahumary pokud možno v izolaci; přinejmenším se jim snažil zabránit v kontaktu s ostatními, když nablízku nebyl on, aby je ochránil před okolním světem, do kterého je přivedl. V Leadville byl přítomen televizní štáb, který měl závod natáčet, město žilo obvyklým předstartovním vzrušením, toho roku snad ještě intenzivnějším. „La Bruja“ – Ann Trason byla v ultramaratonských kruzích po celém světě známá jako nejlepší ultraběžkyně planety, vyhrála mnoho závodů v souboji se špičkovými závodnicemi I závodníky, prostě žijící legenda. Startovní pole bylo velice silné, měl to být pro Leadville průlomový ročník. Mnozí američtí běžci si začali na Rarámuri stěžovat. Jiní američtí běžci byli návratem těchto krásných a jedinečných lidí nadšeni. Dost různorodá společnost. Pan promotér si vykračoval po městě se „svými“ běžci v závěsu, dával pozor, aby se k nim nikdo nepřiblížil na moc krátkou vzdálenost. Připadalo mi, že přes svou přirozenou plachost Rarámuri rádi komunikovali s přátelskými lidmi. Kdo by neocenil úsměv na tváři, zračící laskavost a úctu? Ne každý se ale pochopitelně usmíval.
Mezi promotérem, pořadateli a sponzorem vzrůstalo napětí. Vypadalo to, že promotér svoje Rarámuri posbírá a odveze je zpátky za hranici. Podle všeho se spory týkaly nějakých peněz. Netuším. Mně stačilo užívat si legraci při návštěvách Rarámuri v jejich chatrči, kde se toho navyprávělo a kde jsem jim ukazoval otisky zvířat na svém neslavném autě; byl zde vyobrazen oso (medvěd), león de la sierra (horský lev čili puma) a pescado (ve skutečnosti obrovský losos, ale nemyslím, že by pro to měli slovo). Večer před závodem se gringo promotér už už chystal s indiány odjet… smůla. Potom se ale očividně na poslední chvíli podařilo dosáhnout dohody mezi všemi zainteresovanými.
Nemyslím si, že by se Rarámuri někdo ptal, co by chtěli oni.
Guadajuko (tarahumarské slovo znamenající: super)! Vamos a correr (poběžíme).
4.00 ráno: Hra začíná!
Na Šesté a Hlavní ulici se seřadilo přes 400 běžců nachystaných vystartovat na trasu Leadville 100. Většina se protahovala a snažila se setřást předzávodní nervozitu. Sedm běžců v barevných blůzách, zavinovacích sukních a se sandály podomácku vyrobenými ze starých pneumatik postávalo stranou, naprosto uvolněně. Prováděli tradiční tarahumarský strečink, který sestával prostě z toho, že nedělali nic. V horách v tříkilometrové výšce bylo chladno a na ulici se nenacházely žádné skály, na kterých by se dalo povalovat, jak to Rarámuri před závodem obvykle dělají. A tak tam jen tak stáli a nejevili známky toho, že co nevidět vyrazí na stomílový závod napříč coloradskými horami a budou závodit s nejlepšími ultraběžci celých Spojených států.
Závod odstartoval výstřel z brokovnice.
Letos tu bylo několik mladších Rarámuri, včetně pětadvacetiletého Juana Herrera, jenž vyrazil výrazně rychleji než loňský tým tarahumarských veteránů. Do závodu se přihlásilo mnohem více běžců, než bylo dosud zvykem. Jejich počet brzy překročil limit, za což v neposlední míře mohla i účast Rarámuri. Prvních šest nebo sedm mil trasy vedlo po silnici, než se odbočilo na stezku podél Turquoise Lake („Tyrkysového jezera“). Kdo se chtěl udržet blízko čela závodu, musel to již od začátku napálit, aby se před něj nedostalo příliš mnoho lidí, kteří by se pak po úzké pěšině za ranního šera jen obtížně předbíhali. Ze sedmi letošních Tarahumarů jich pět pocházelo ze stejné horské vesnice o 500 obyvatelích. Americký promotér je splašil prostě tak, že se poptal v Sierra Madře, kde žijí ti nejlepší běžci. Mezi favority na vítězství v rámci kmene patřili Juan Herrera a Můj přítel Martimiano Cervantes. Podle Juana byl jednačtyřicetiletý Martimiano nejlepší běžec z jejich vesnice. Juan byl velice sebevědomý, až nafoukaný. Martimiano se jen usmíval; byl klidný a také sebevědomý.
Zatímco se odvíjely počáteční fáze závodu, já se poflakoval u horské chaty ve svém karavanu, četl si a odpočíval. S běžci a promotérem jsem se měl potkat ve vesničce Twin Lakes, u značky 40 mil. Vodiči směli doprovázet závodníky až od padesáté míle ve Winfieldu, pouhých několik drsných mil po sestupu z hor z nejvyššího bodu trasy, jímž byl se svými 3850 metry Hope Pass („Průsmyk naděje“).
První běžci, kteří se po čtyřiceti mílích vynořili před Twin Lakes z coloradské stezky, byli „La Bruja“ neboli Ann Trason, Martimiano, který se dopustil té chyby, že Bruju předběhl, a ještě jeden Tarahamura, jenž se stal obětí téhož omylu. Juan se objevil hned vzápětí po čelní skupince. Všichni čtyři toho krásného slunného rána ve Skalistých horách nasadili neuvěřitelně vysoké tempo. Těsně před občerstvovačkou v Twin Lakes Ann znovu předstihla Martimiana i druhého Rarámuri. „Zeptej se jich, jaké to je, když je předbíhá ženská!“ zavrčela la Bruja. „Nauč se španělsky a zeptej se jich sama,“ usmál jsem se. Byla umanutě soutěživá. „Nesnáším je,“ nechala se údajně slyšet.
Naskočil jsem do promotérova auta a zamířili jsme po úbočí hory k místu, kam měli běžci dorazit po prašné silnici poté, co překonají hory a Hope Pass. Brzy jsme je spatřili, sbíhali z hor téměř ve stejném pořadí, jako když jsme je viděli naposledy: na prvním místě la Bruja, za ní následovali Juan, Martimiano a zbytek Rarámuri, za nimi dlouhá mezera a teprve potom se začali objevovat další špičkoví Američani. Můj kůň, Martimiano, si to šinul po silnici se svým obvyklým širokým peyotlovým úsměvem na tváři. Zazubil jsem se mu v ústrety a jeden divák mu podal vychlazenou láhev coly. Martimiano ji do sebe v mžiku nalil a vyběhl na poslední třímílový úsek k Winfieldu, kde se nacházela obrátka této obousměrné trasy. Odběhl jsem od něj a těšil se, až mu ve Winfieldu začnu udávat tempo. Věděl jsem, že s Martimianem mě čeká pořádných padesát mil! Na půli cesty do Winfieldu se ale indián zastavil, popadl se za břicho a sténal. Bublinky z coly mu bolestivě nafoukly žaludek; Martimiano trpěl. Dopajdal zbytek štreky do Winfieldu a viděl, jak la Bruja i Juan nezadržitelně běží zpátky po trase, která je zavede znovu na průsmyk a dále blíž k Leadville.
Na obrátce ve Winfieldu po padesáti mílích si dal Martimiano na čas; zkoušel si krknout, ale nepodařilo se mu ze sebe dostat nic než hlasité, melodické „brrrrp“. Pro pohledného pohodového indiána s jemně řezanými rysy, štíhlou svalnatou postavou a pusou téměř neustále od ucha k uchu to nevypadalo dobře. Tentokrát se ale neusmíval! Donutil jsem ho sníst banán, popadl ho za ruku a řekl „andale huevón!“ (Pohni, těžký koule – jak se po mexicku označují lenoši). Zasmál se a neochotně se vydal za mnou, vykročil zpátky na prašnou silnici. Postupně se mi ho podařilo přimět k cupitání a nakonec i běhu zpátky ke stezce. Cestou jsme minuli pár běžců mířících k obrátce, s poněkud menším odstupem za námi. Slovně jsem ho táhl po strmé cestě směrem k zlověstnému Hope Passu, vyprávěl mu, že právě tady jsem to vždycky chtěl vzdát, neboť jsem se taky cítil zdrchaně. Pověděl jsem mu, že až vystoupáme na matku hor „Esperanzu“ (naděje), mama Esperanza nás odmění požehnáním, dodá nám sil a pošle nás dolů po svých příjemnějších svazích s rychlostí a grácií. A taky že požehnala! Martimiano se zotavil. Bojem s jeho nevolnostmi jsme ztratili spoustu času, ale on takřka povstal z mrtvých a teď jsme ladně letěli dolů z Esperanza, tancovali z kamene na kámen na dlouhém sestupu do jezerní vsi Twin Lakes, stále na třetí pozici, nikdo na dohled za námi, la Bruja se svým pronásledovatelem Juanem před námi.
Mezitím na špici se k Juanu Herrerovi v Twin Lakes přidal jeho vodič, velice talentovaný běžec ze San Diega jménem Jamie Williams. Běželi přilepení na la Bruju a jejího vodiče. Kdykoliv se la Bruja zastavila, aby si zavázala tkaničku, odskočila si, či z jakéhokoliv jiného důvodu, Juan se zastavil a nepokračoval, dokud ona nebyla připravena znovu vyrazit. Obezřetně se řídil mou radou: „Nepředbíhej la Bruju.“ Později jsem četl líčení závodu od la Bruji, Ann Trason. Přiznala, jak stresující bylo, když Juan neudělal ani krok před ní, jako by jí chtěl naznačit, že ji může předběhnout, kdykoliv se mu zamane.
Já s Martimianem jsme si užívali plynulou, horskou dráhu připomínající část Colorado Trail mezi Twin Lakes a tábořištěm v Half-Moon („Půlměsíci“). Vysvětloval jsem mu, že budeme caminar (jít) do prudších stoupání, a po rovině a z kopce poběžíme. Jakmile jsme dorazili k nějakému kopci, Martimiano pronesl „arriba (nahoru), caminamos (jdeme)“. „Tomu říkáš arriba!? Andale huevón,“ šlehl jsem po smějícím se líném indiánovi slovním bičem; a kopec jsme vyběhli.
Zase jsme byli na koni; nahoru dolů po horské dráze, pak jsme vyběhli z lesa ke stanici u tábořiště Half-Moon. Jakýsi kameraman neurvale strčil nepříliš nadšenému Martimianovi kameru přímo do obličeje a komentátor zahlásil: „A na třetím místě se na 70. míli ze stezky vynořili tarahumarský běžec Martimiano Cervantes a jeho americký vodič, Micah True z Colorada. Micahu, můžete nám říci, jaké tajemství tkví za ohromující vytrvalostí Tarahumarů… co jedí?“ Nechtěl jsem se moc zdržovat, protože Martimiano se očividně cítil nesvůj, ale přesto jsem odpověděl. „Tak určitě… to budou ty jejich tři ‚P‘. Rarámuri si dopřávají tři ‚P‘, kdykoliv se naskytne příležitost.“ Komentátor se zaradoval, že uhodil hřebík na hlavičku. „Dámy a pánové, nyní v přímém přenosu na naší stanici poznáte zázračnou výživovou formuli Tarahamurů. Micahu, jaká jsou ona tři ‚P‘?“ „Jsou to: PINOLE, PISTO a PINOCHA.“ Otočili jsme se a běželi dál, zatímco komentátor na kameru hlasitě zopakoval zázračnou výživovou formuli Tarahumarů. Martimiano chtěl vědět, co je tak k smíchu, protože jsem se křenil ještě o něco víc než obvykle. Zajímalo ho, co jsem televiznímu komentátorovi napovídal. Tři „P“ podle Caballa Blanka jsou: PINOLE (kukuřičný prášek), PISTO (ostrá pálenka) a PINOCHA (slangový výraz pro ženské genitálie). Prosím za prominutí. Musel jsem smějícího se indiána zdvihnout ze země, protože se doslova válel smíchy… Andale (pokračujeme)!
Běželi jsme dost rychle na to, abychom překonali dlouhý úsek prašné silnice mezi Half-Moon a občerstvovací stanicí Fish Hatchery za světla. Z Fish Hatchery, kde je také zdravotní kontrola, stoupá snad nekonečná silnice pro džípy na průsmyk Sugar-Loaf Pass („Cukrová homole“). Kdykoliv Martimiano začal klesat na duchu a zvážněl, připomenul jsem mu blahodárné účinky tří „P“. Zasmáli jsme se a pokračovali lehkou chůzí vzhůru.
Krátce po překonání průsmyku a cestou dolů jsme s Martimianem vedli delší konverzaci, jejímž námětem byla „La Bruja“. Moje španělština měla do dokonalosti daleko a Martimiano na tom nebyl o moc líp; jako velice tradiční Rarámuri používal především vlastní domorodý jazyk a španělsky mluvil jen zřídka. Přesto jsme si pod měsícem v úplňku a během celého závodu skvěle popovídali. Naprosto jsme si rozuměli. Někdy toho smích dokáže sdělit více než slova. Oba jsme vyjádřili velikou úctu, kterou v nás „La Bruja“ a její neuvěřitelný výkon kdesi v nedohlednu před námi vzbuzovaly. Mínili jsme jí to závodě říci a dohodli jsme se, že jí dáme „korimu“ (dárek).
Někde v této pasáži trati, na sestupu z Sugerloaf Passu k tábořišti v May Queen Juan konečně „La Bruju“ předběhl. Prosvištěl kolem ní noční temnotou se svým vodičem Jamiem za doprovodu hlasitého válečného pokřiku! Jamie sotva stačil Juanovi, který pořádně kopl do vrtule a dorazil do Leadville jako vítěz a nový držitel rekordu trati. Celou trasu absolvoval za 17:30 a z předchozího nejlepšího času ukrojil skoro 30 minut. Ann zaběhla třetí nebo čtvrtý nejlepší leadvillský čas vůbec, neuvěřitelných 18:06! Tímto výkonem o třídu překonala dosavadní zápis nejlepších zástupkyň něžného pohlaví. Věřím, že její rekord mezi ženami stále platí a podle všeho i navěky bude.
Martimiano dokončil na třetím místě v čase 19:46. Mezi nejlepšími pěti byli 4 Rarámuri, všech 7 se jich pak vešlo do 11. místa.
Při slavnostním vyhlášení jsem pronesl oslavnou řeč na velikou běžkyni, Ann Trason. Pověděl jsem všem, že udělala na Martimiana obrovský dojem a že pro ni vyrobil dárek („korimu“). „Jménem mých tarahumarských přátel bychom chtěli Ann Trason předat tento dar.“ Sportovkyně sponzorovaná firmou Nike přistoupila, aby převzala dar: pár ručně vyrobených sandálů huarache.
Tarahumarové již nikdy nebyli pozváni, aby běželi Leadville 100, přestože zažitý postup předpokládá automaticky pozvat VŠECHNY předchozí vítěze. Toto pravidlo se zjevně nevztahuje na Rarámuri.
Nechť Rarámuri i my všichni nadále běháme svobodně.
překlad: Jan Pipek