Když jsem na tuhle větu narazil v jednom běžeckém časopisu, napadlo mě, že už se ten svět běžeckých nadšenců definitvně vykolejil a řítí se ze srázu. Pak jsem trochu ochladnul, ale stejně.. Obsah sdělení byl v tom smyslu, že bezcílné běhání nikam nevede a člověku nic kloudného nepřináší. Jediné co má smysl, je stanovit si „cíl“ a „trénovat“ na nějaký ten „maraton“, půlmaraton“nebo jinou dištanci..
Samozřejmě ať si každý dělá, co chce a ať si najde svou cestu, která mu vyhovuje. Pro někoho to může být právě cílený a soustředěný trénink. Ale očividně se do obyčejného běhání vedle mohutného zbytnění komerce vplížil i další mor západní civilizace: cíle.
Všechno se točí kolem cílů: firma musí růst a splňovat očekávané výnosy, akcie musí splňovat odhady burzovních makléřů, stanovujeme si životní cíle, dáváme si předsevzetí a místo toho abychom žili dnes, tady a teď, promítáme se neustále do budoucnosti a porovnáváme se s představami, které jsme si o ní vytvořili.
V žádném případě nechci říct, že stanovené cíle jsou špatně, naopak, pro někoho mohou být tou správnou cestou. Stejně tak pro někoho mohou být motivačním nástrojem, který mu pomůže se rozhýbat, rozběhnout a udržet se v běhu.. (nebo v čemkoli jiném)
Ale vždycky si budu stát za tím, že právě to bezcílné běhání, radost z pohybu, užívání si okamžiku v běhu, je to hlavní. Běžet je jádro běhu, ne vztahování se k nějakému možnému výkonu někdy v budoucnosti. Radost je tady, teď. Cesta je opravdu cíl, protože do cíle se vlastně nikdy nedá dojít. Za každým cílem je totiž nějaký další a za ním další a tak pořád dál.
Run Free.. každopádě!
(nemůžu v tomhle kontextu neodkázat na Leo Babautu – propagátora bezcílnosti!)
No, už jste to napsal, ale mně to hned vytanulo na mysl, že i cesta je cíl. A náhodou to bezcílné běhání je kolikrát nejlepší, protože člověka zavede do neviděných nebo netušených souvislostí. A může to být jak krajina vnější (myslím to, kde člověk běhá), tak i krajina vnitřní (jak se člověk dostává do toho svého ideálního rozpoložení).
Hurá!!! Už si připadám jako magor, který není dostatečně hbitý,rychlý a cílevědomý, nemá troje sporttestery, neví, jaká tepovka je jeho 80% maxima a stále považuje pivo za nejlepší „ionťák“. …Ačkoli občas si ale ráda zabehnu do nebo z práce, do servisu pro auto nebo posledně např. pro špačka do ZOO. On i ten cíl je fajn, jen musí být správně postaven:-)
Moc pěkně řečeno. Mým hlavním motivem k běhu je radost z něj. Někdy to znamená poťrebu běžet na nový osobák a někdy jen tak vyběhnout a třeba i sednout na pařez a koukat na východ slunce. Nicméně v tom musí vždy být radost. Jinak to pro mě nemá smysl.
Ješte jednou díky za připomenutí
Loni jsem se po polovičnim ironmanu rozhod, že letos dám celýho. Měl jsem strach, že to je už fakt darda, tak jsem si dal rande s jednim trenérem (kamarád zná kamaráda, co má bráchu, co trénuje) a už to začlo: jednou tejdně tempovej trénink, intervaly takový, intervaly makový, až jsem se jednou v práci přistih, že si říkám: jé, dneska odpoledne jdu zase běhat ty úseky, to se mi ale vůbec nechce. A řek jsem si dost, takhle ne. Připravim se na to po svym. Budu si dál běhat svoje dlouhý i krátký běhy po horách a lesích, bude se na bajku toulat celý odpoledne po horách a šplhat na silničce na hřebeny. Třeba to v srpnu dám o hodinu pomaleji, ale celej rok si patřičně užiju. Cíl je fajn, ale cesta k němu musí bejt zábava.
Podepisuji. A ten poslední odstavec si s dovolením přepíšu na první stránku diáře. Neuvěřitelně přesné. Díky, díky.