Proč jsem začal běhat bos? Proč jsem si to v hlavě týden neopakoval a hned vyběhl? A proč chci i nadále běhat bos? Začnu tam, kde to obvykle začíná. Bod 0.

Pro mě byl bod 0, výchozí bod, bod zlomu, polibek múzy – říkat tomu můžete, jak chcete – celkem jednoduchý. A to – hravý Angličan. Tak dobře, pro pořádek začnu úplně od začátku. Léta jsem trávil staticky, i když jsem z rodiny s nádhernou sportovní historií. Nehýbal jsem se, věnoval se instinktivně tomu, co mě naplňovalo, čím jsem převyšoval ostatní vrstevníky v mém okolí – literární tvorba. Byl jsem touto chimérou lapen po mnoho roků, vystřídal několik etap, které mi myšlenky a pohled na svět rozstřelily do několika směrů a ne vždy jsem to měl pod kontrolou. Ale nějak mi to procházelo. Nějak jsem si vždy dokázal zachránit zadek a až s odstupem času si říkám, jak málo chybělo a mohlo to dopadnout třeba s odřeným kolenem, nebo větší jizvou na duši. Rok se sešel s rokem a já se rozhodl, že budu pomaturitně studovat jazykovou školu v Šumperku. Tam to začalo. Tam se zrodil onen impuls. V tu dobu jsem však netušil, že by se z něho mohla zrodit nějaká hmatatelnější podoba spojená s během. Celá tahle roční etapa přinesla spoustu nových zážitků, přátelství, zkušeností. A jednou z nich byl moment, kdy jsem zul boty a začal se bez jakýchkoli vytáček prohánět po parku jen v ponožkách. Zde přichází na řadu Darren – hravý Angličan. Kdo by si nechtěl užít výuku hraním prastarých her zahrnujících běh. Ještě teď si pamatuji, že jsem se na to netvářil zrovna hezky. Byl jsem slečinka. Nechtěl jsem se zapotit a nemohl jsem ignorovat otrávené tváře spolužáků. Ale stále jsem čekal, co bude. Pravidla byla jasná – pochytat co nejvíce lidí ze sousedního týmu a zároveň nebýt chycen. Jak prosté, že ano? Ale ruku na srdce – v Converskách se dobře neběhá ani za mák. Ani kdybych sebevíc chtěl. Boty jsem sundal a než mi došlo, že několik desítek minut běhám bez nich, musel jsem odpovídat na to, jestli to bolí a jestli mi to nevadí. Zaraženě jsem se díval kolem a žádné negativní odpovědi se osazenstvo nedočkalo. Bylo to skvělé. Ten impuls momentu mě naprosto pohltil. Bylo to jiné. Bylo to spontánní. Kdybych nad tím uvažoval svým vlastním stylem, tahle myšlenka by nejspíše v hlavě shnila, rozpadla se. Zkrátka a dobře zanikla a potom bych mohl akorát tak přemýšlet, jestli jsem měl udělat tohle, nebo tamto. Ale nic takového se v ten den nestalo. V ten květnový den, kdy jsem sám sebe posunul o pořádný kus dál. Kdy jsem ten statický balvan popostrčil a předal mu nějakou energii. Energii potřebnou k pohybu.

Měl jsem dost času na to, abych si uvědomil, co se vlastně stalo a jak moc to se mnou zahýbalo. Bylo to čisté. Byl to moment, který se už nikdy nevrátí. A já tomu stále chtěl přijít na kloub. Cestou autobusem jsem přemítal nad tím, že bych po příjezdu domů šel běhat. Šel to zkusit bez bot. Opít se tou euforií, která mi stále kolovala tělem. Přijel jsem, kvůli zvláštnímu očekávání jsem byl schopen sníst jen pár soust, ze skříně vytáhl tílko, kraťasy. A to je vše. Nic víc jsem nepotřeboval. Nemyslel jsem na to, že když už ve mně něco, nebo někdo zažehl jiskru touhy po běhání, tak musím spěchat do krámu a vybrat si boty, které jsou podle těch a těch nejlepší. Nebo aspoň takové, že s nimi budu určitě spokojený. Nespojil jsem si běh s botami. Jen uklidnil vzrušením bušící srdce a vyhlídl si trasu, kterou chci mít na dalších několik minut před sebou. Začal jsem krátkým okruhem skrze ves. Jedno kolečko, něco málo přes kilometr. Průběh byl zmatený. Plný nových impulsů, které se rychle vydávaly do mozku. Chaos, tupá bolest na chodidlech, lehkost, rychle hořící vášeň, elektronická bouře v hlavě., příslib něčeho nového. Po doběhu jsem mohl pozorovat, co vše se stalo. Na nohách špína z asfaltu, na tváři pot místo slz, pár facek z vedra jednoho květnového dne. První můj běh byl za mnou. A já se cítil báječně. Něco se ve mně hnulo. Hnulo tak silně, že jsem nechtěl zastavit a nechtěl si vydechnout.

Pokaždé, když jsem se pro něco nadchnul, skončilo to tak rychle, jak to začalo. Ale to nebyl tento případ. Pokračoval jsem. Snažil jsem se ze začátku běhat menší vzdálenosti. Na víc jsem se zkrátka necítil. Ještě jsem ani pořádně nevěděl, jak poslouchat vlastní tělo. Tak jsem se řídil jen bolestí svalů. Běhal jsem pravidelně. Každý den nějakou trasu. Ať kratší, nebo rychlejší, ať delší, nebo úplně novou. Asfalt si vybral první oběti a nechal chodidla strážit dvěma puchýři. Ale já se nezalekl a vyrazil na trávu místního fotbalového hřiště. Ranní běh po ledově chladivé rose byl zkrátka a dobře něčím, co jsem nikdy nezažil a vhánělo mi to do žil stále větší a větší odhodlání. Ta různorodost a čistá krása impulsu, která putuje od chodidel až do mozkovny. Dlouhou dobu jsem se zabýval formováním mysli a posouváním jejich hranic a najednou jsem stál s otevřenou pusou v úžasu. Vše se třídilo, impulsy byly jistější. Chtěl jsem pokračovat. Nedíval jsem se dozadu, ani dopředu. Díval jsem se pod nohy a uvědomoval jsem si ono známé, možná až mytické ‚Tady a teď‘. Poprvé jsem nemusel myslet na to, co bylo, nebo co bude. A to pro mě osobně byla obrovská změna. Běžcem se mohu zvát asi od května letošního roku. Ale spíše běžcem, který se stal almanachem zranění. Na začátku jsem se nešetřil a vybíhal i několikrát denně. Vše, co doposud bylo v klidu, se najednou hýbalo a hýbalo se hodně. Co nebolelo, bolet začalo. Co zraněné nebylo, se ozývalo. A já neposlouchal svoje tělo a svým egem jsem se bičoval a pořád chtěl víc. Doplatil jsem na to několika zraněními. Lýtko, druhé lýtko, nárt, achilovka, druhá achilovka. Zranění odezněla a mě připadalo, jako bych opět začínal znovu. Sráželo mě to, opouštěla mě chuť. Vydržel jsem. Velké dík patří i jiným běžcům z DailyMile, kteří mě svými motivacemi podrželi, když jsem to potřeboval.

Zranění mě pozdržela od určité pravidelnosti, ale postupně si začínám vše vybavovat v jasnějších barvách, z kterých, až se poučím, jednoho dne možná jen tak do větru namaluju duhu. Spousta lidí se mi diví, že běhám bosky. Někteří to zkusí a stěžují si na hroznou bolest. A ten zbytek se ptá proč? Běh naboso a běh celkově pro mě není jen způsob pohybu, je pro mě i velkou příležitostí pro sebevyjádření. Běhám sám za sebe. I mezi stovkami budu mít jediného soupeře a to – sám sebe. Bosky běhám proto, že mám jistým způsobem potřebu vyjádřit respekt přírodě. Spojení člověka a země. Dva elementy. Běhal jsem, běhám a běhat chci. Běhat rád, bez zranění, dál. Věc, kterou jsem si uvědomil až s během je ta, že chci vybíhat s pokorou a úctou. Že je vždy něco silnější kolem mě. A že i když vášeň bude jakákoli, je správné poslouchat své tělo, které rádo odpoví. Vyzkoušel jsem několik různých povrchů a u výběhů do lesů se dá mluvit až o desítkách různých chutí pro chodidla. Mohl jsem si jednoduše obout boty a celou trasu absolvovat v tlumeném prostoru, který by zcela určitě statečně obepínal chodidla. Ale řekl jsem si, že pokud si nevyzkouším, jaké to je, je nesmyslené to vzdávat. Teď jsem za tuhle zkušenost rád. Že jsem realizoval něco, na co bych před několika měsíci, nebo na začátku ani nepomyslel. Vyběhnout je pro mě stejně jednoduché jako pro běžce v botách. Stejně automatické. A mé plány do budoucna? Těžko se mi plánuje, ale bez výzev taky nedokážu být. Ať už jako běžec, nebo člověk, co se courá světem. Rozhodně bych si chtěl zaběhnout půlmaratón, běhat více v lesích, rozběhnout se pryč a potom se zase jako hladový pes vrátit zpět. Najít nové trasy, nové sny k pokoření.

Bez klobouku bos a prostě.

Jakub Ludwig

————————————————————————————————————————

Jakuba jsem potkal na DM (kde jinde) a strašně mě zaujala ta přímočará zaujatost během bez bot. Sám běhám bos rád a relativně často, ale v součtu běhám obut častěji , než bos. Ale u Jakuba je to jinak: ani jeden z jeho uběhnutých kilometrů nebyl obutý, což se moc často nevidí. Zajímalo mě, proč. Proč se někdo rozhodne, že za žádných okolností boty do běžeckého života nezařadí. A tak jsem ho poprosil, aby své důvody sepsal pro čtenáře Runfree.cz. A tohle je výsledek. Doufám, že tu uvidíme i jeho další bosá dobrodružství. Pevný (a lehký) krok! HD\

Proč jsem začal běhat bos? Proč jsem si to v hlavě týden neopakoval a hned vyběhl? A proč chci i nadále běhat bos? Začnu tam, kde to obvykle začíná. Bod...