Dailymile je něco facebook, akorát že jsou zde sportovci kteří se chlubí svými výkony, radí si a závidí si. Dennímíle není špatná nebo dobrá, je to jen nástroj a závisí na každým jak se ho chopí.
První zmínku o téhle komunitě jsem zaznamenal od Anny Frajtové (@anna_designbox). Následně jsem ale nabyl dojmu, že je k tomu potřeba smartphone, a koneckonců… já si svoje běhání znamenat nemusím, ne?
Osudným se mi stal tweet od @lisarah. „Ran 13.48 kilometers in 1 hour and 27 mins and felt great. Vyjdu ven, prší. Dříve bych se vrátila, ale dnesk…“
Rozpoutal rozhovor na jehož konci jsem si ten účet založil.
Trocha té historie:
Moje běžecká kariéra začala kdysi ve třeťáku na střední (rok 2007/2008). Začátky byly dost krušný, nicméně nakonec jsem se rozběhal a o rok později jsem běhal denně (jakože fakt).
Jenže pak přišlo studium v Praze a běh šel společně s vyrovnaným denním režimem do kytek. Občas mě chytly běhací záchvaty ale vydrželo to maximálně 14 dní v kuse.
Byl jsem přesvědčený o tom že v Praze se pořádně ani běhat nedá (ano, mýlil jsem se) takže jsem nakonec neběhal vůbec. Pryč byly sny o maratonech…
Nakonec ale přišel zmiňovaný tweet od @lisarah a kdesi na Suchdole se začal vytvářet novej Jonny.
Co se za ten rok díky dejlymajlu událo:
- poznal jsem spoustu prima lidí (a to nejen virtuálně)
- začal jsem zase běhat, sice ne denně, ale pravidelnost lze vysledovat
- objevil jsem nejlepší boty pod sluncem (Ano, je tu řeč o lunasandálách.)
- prozkoumal jsem Suchdol a zjistil že je to parádní místo se spoustou kouzelnejch zákoutí, který na první pohled nejsou patrný.
- změnil jsem názor na Prahu, „prej nepřívětivá pro běh“.. tůdle! co víc by si běžec mohl přát?
- přihlásil jsem se na maraton (ten sem sice nedokončil, to ale nevadí)
- objevil jsem šutr54, což je výzva
- uběhl jsem půlmaraton
- a teď dokonce organizuji univerzitní štafety na folkswágn marathón
Není toho málo. Spíš naopak, jsou to dost významný věci a změny v mým žití, který zase spouštěj další věci.
A to jsem na dailymile narazil dost náhodou, mimoděk. Úplně omylem. Vlastně až na podruhé.
Takže Lisarah, díky – nebýt tvého tweetu byl bych teď někdo jinej a předpokládám že smutnější. Taky děkuju Petru Václavkovi (@Vaclavek) – kdyby mě totiž kdysi nenadchl s Dribbble, vůbec bych si twitter nezaložil a neměl možnost si tweet od Lisarah přečíst.
(a to jak jsem objevil Petrův blog… už rozebírat nebudeme 
)
Jonnyho jsem poznal na Dailymile (jak jinak, že?). Později chtěl poradit se sandálním běháním a ještě později byl první, koho napadlo běhat pod hlavičkou runfree.cz. To bylo jedno z největších ocenění smysluplnosti celého tohoto počinu. Díky! Přihlásil se tak na loňský podzimní marathon ve Stromovce (kde jsme pak velkou část běželi společně). Takže mám fakt radost, že po dlouhém ukecávání tu máme konečně i jeho text! Díky moc!
cesty jsou nekdy velmi prekvapive. Dulezite je, ze behame
Tak preju mnoho dalsich narozenin! .-) Behu zdar!
Vida, to jsem ani nevěděla, že až takový vliv jsem měla:-)). Jsem ráda, že můj tweet byl impulsem k Tvému znovuobjevení běhu, a moc gratuluju, že běháš dál, a že se zlepšuješ a že Tě to baví. Mám z toho velkou radost.
Doufám, že se už brzo vrátím na Dailymile a budeme se tam zase potkávat.
Takže všechno nejlepší k prvním narozeninám a ať je jich ještě spousta a spousta dalších, a hlavně stále s dobrou náladou:-))).
Wau, to jsem nečekal, že jsem toho tolik odstartoval a zapříčinil. Ale čte se to dobře :)) Teď ještě abych se rozběhal i já, abych měl zase na DailyMile co přidávat.