Trvalo to dlouho – čtenář snad promine, ale jsem zpátky. Honzovo jemnocitné naléhání, posléze už jen taktní mlčení, v jehož stopách se valily palčivé výčitky mého svědomí, přinesly ovoce. Hurá! Jak jsem začal.. může pokračovat. Konec konců, nejvyšší čas, vždyť sotva začalo.
Tentokrát tedy o vedlejších efektech běžecké konverze.
Každý si tím prošel. Tedy každý, kdo začal s běháním tak nějak z nutnosti a z prostředka, třeba na prahu krize středního věku, po vážnějším psychickém nebo fyzickém propadu, nebo jen, že se nevešel do dvakrát přešitého saka. Zkrátka každý, kdo měl co do činění s tím dotěrným pocitem „něco by se mělo změnit“, ví jak obrovský je to skok.
Je to něco jako vylézt z vlhkého sklepa doprostřed voňavého letního dne. Chvíli to ještě bolí, oči přivykají prudkému světlu a z vlasů musí vyvanout plesnivý puch, pak to ale přijde.
Zázračná proměna na křídovém papíře dámského časopisu: Dříve a nyní. Před a po. Ba hůř, vykřičený titulek strakatého bulváru jakoby hlásal: Jak je to možné?! Neuvěřitelné!
Ano, je to tak, čistý barvotisk, kýčovitá idyla.
Věřím, že si tím více méně prošel a prochází nejspíš každý, kdo osedlal a udržel se nějaký čas na hřbetě plnokrevníka, kterému nejen tady říkáme běhání. Určitě jsem tím prošel já sám a nezůstalo to bez následků…
Pozitivní vibrace mocným náporem zaplavily mé druhdy deprivované sebevědomí a to ovládl pocit, který podobné návaly obvykle provází; tohle si přece nemůžu nechat jen pro sebe!
Brzy nebyl v blízkém ani širším okolí nikdo, kdo by se ode mě alespoň letmo nedozvěděl, jak je to super, že to fakt funguje a že to taky musí zkusit. Tedy, stručně řečeno.
Postupem času totiž kazatelský zápal nabíral na intenzitě i rozsahu. Narážel sice čím dal častěji na vlídné úsměvy a zdvižená obočí (užzasetoběhání?!), to ho ale nezastavilo. Červená se rozsvítila až na rozcestí, kde by ji můj rozjetý truck nabitý pronací, tréninkovými plány, maximální tepovkou a vším ostatním, vůbec nečekal.
O malých dětech se říká, že umějí běhat líp než lecjaký světový šampión. Totéž – co o jejich skvělé instinktivní motorice, se dá určitě říct taky o jejich nezkaleném rozumu.
Kamarád, s nímž jsme se měsíce nepotkali, si mě měřil pohledem; od hlavy doputoval až ke špičkám skvoucích běžeckých bot. Už, už, jsem mačkal spoušť výmluvnosti. Do uvolněného nadechnutí (ano, bránice pracovala správě) mě ale jedno z našich dětí začalo tahat za rukáv, jako by to byla ruční brzda:
„Tati, ne! Prosím, ne! Nic o běhání.“
Nejstarší syn rozvážně přizvukoval:
No, to jo, že jo, dyť my už musíme běžet, že jo…
V tu chvíli mi začalo konečně svítat a vytanula mi slova kamaráda, katolického faráře:
„No, jo no, odnaučený kuřáci a konvertiti jsou nejhorší, ale vono si to sedne…“
A přesně v tu chvíli si to ve mě sedlo, postavilo se oběma nohama na zem. Ne, že by občas nebyla chuť, ale vím o ní, mám ji přečtenou a tak se snažím držet pevně opratě.
Dost bylo kázání. Přesto se za ně nestydím i když už se taky usmívám a zdvíhám obočí. Ba hůř, jsem vděčný za každého, koho se mi podařilo do běhání namočit (je někdo takový? doufám, že ano). Kdyby to bylo jinak, nejspíš bych teď psal o něčem jiném.
Run Free
Tomáš Šponar
Tomáš Šponar je novinář, publicista, dramaturg, otec a především vášnivý běžec, který se nechal ukecat (za běhu) aby některé své zážitky sdílel skrz RunFree.cz. Na Tomáše můžete narazit v titulcích pořadů České televize, na webu tady, nebo za běhu po městě i na závodech
