Není nic důležitějšího, než za kolik ten maraton zaběhneme.. Ale vlastně.. Možná to není důležitý vůbec. Krásný připomenutí toho, v čem by mohlo být jádro běhu v ideálním případě je tady: http://goo.gl/PSFLJ
Autorka popisuje jak na půlmaratonu, který vlastně ani neměla v plánu bežet dospěla k zásadnímu přehodnocení cíle, pro který běhá. Počeštění nejdůležitější pasáže:
„…..
Z touhy běžet rychleji a dál se stala touha běžet pro radost.
… Je podivné, že tenhle koncept je mnoha běžcům cizí. Mysleli byste si, že když trénujete na určitou vzdálenost, užijete si celý proces, ale došlo mi, že mnoho lidí to tak neprožívá. Běhají pro pocit „úspěchu“ (což je skvělé), ale po cestě přicházejí o všechnu radost. Trénujete měsíce, abyste zaběhli maraton v určitém čase a to je váš jediný cíl. To znamená, že můžete buď vyhrát nebo prohrát. Pokud neuběhnete kýženou vzdálenost NEBO nedosáhnete plánovaného času, pak celých 4-6-12 měsíců tréninku byly vlastně ztráta času.
…“
Kate Kift ještě dodává, že letošním trendem v běhání nejsou „fajffingry“ jako předloni, nefrčí ani loňská móda kiltů (u nás zatím neproběhla, očekávejme do roka), ale teď je nejmódnější úsměv.
Kéž by to tak bylo. Je pravda, že kolem sebe vidím velké množství lidí, kteří začínají běhat a prostě si to po malých kouscích užívají a i plno dlouholetých běžců klade na první místo radost, ale ten svět okolo, svět, který byl tak krásně v koncentrované podobě vidět na maratonském expu v Praze, ten nám neustále a v zářivých barvách podsouvá, že být rychlejší a výkonnější je to nejdůležitější.
Není.
A je dobře, že si to lidi uvědomují.
HD\
Uběhl jsem 3 maratony a vždy s heslem: „nejdůležitejší je si to běhání užít“. Nikdy jsem se nehonil po čase a jakýkoliv čas byl pro mě příjemným překvapením (pbr 3:38).
Zůstalo mi to dodnes, kdy se ze mě stal opravdu hltač zážitků při běhání: rána v lese, mlha nad kopcem, déšť, ticho ve sněhu. Tyto zážitky nám nikdo neukradne, zůstávají stále s námi. Rozhodně je to přínosnější než uběhnout 10 km v tempu 3:50 a pak se těsně za čárou složit.
Pěkný příspěvek.
Díky
V.
yes! tak se má žít!
Realitivizování je někdy nebezpečné. Ale všechno může být vedle sebe.
Miluji běh pro radost, nejčastěji ten objevovací. Teď jsem například objevil krásnou cestu z pražské Hvězdy až do Velkých přílep – lesem či polem.
Ale je také skvělé, když si člověk dá cíl (čas, vzdálenost) a tu se snaží dostát. Když jsem letos uběhnul maraton za 3:30, brečel jsem radostí. Nedělal jsem to kvůli sportovnímu světu, ale kvůli tomu vyhrát sám nad sebou..
Paní autorka je poněkud dogmatická. I když mě u běhání hodně zajímá můj výkon, nikdy se mi nestalo, že bych sezonu, kterou jsem nekorunoval kýženým časem, považoval za ztracenou nebo snad zbytečnou. Naopak jsem párkrát zjistil, že byla pro mě ohromně důležitá a přínosná.
Chci běhat rychle a zlepšovat své časy – aspoň nějakou dobu, dokud to ještě půjde. Ale ne proto, že mi to nutí někdo jiný, že by mi to nějaký svět okolo podsouval. Prostě to chci já, pro sebe.
Nemám pocit že by šlo o dogma, spíš jen o uvědomění druhé strany. Nic není černobílé a často se na rychlost a výkon klade příliš velký důraz a člověk má tendenci vše poměřovat časem nebo objemem. A je dobré si uvědomit, že základ má běh jinde.
Není to v tom, že by sledování výkou bylo špatně nebo dobře. Nedělat nic jiného, než koukat na sporttester je nesmysl, bránit se mu se zbraní v ruce taky. Jde o to, že s rostoucí masovostí běhu je dobré připomínat, že jde především o radost a jestli si jí někdo měří časem nebo počtem výhledů do krajiny, je na něm.))
Ano, ale někdy mám dojem, že kdo se nerozplývá nad během při východu slunce nebo není dojatý z toho, že mu přes cestu přeběhla veverka, tak z běhání nemůže mít radost.
Každý ať si najde smysl svého běhání tam, kde chce, a klade důraz, nač ho napadne. Nikdy bych si netroufal posuzovat, jestli je „přirozenější“ nebo „smysluplnější“ mít větší radost z pěkného rána nebo z vydřené desítky za 38 minut. Ale běžci asi mají vrozené tendence se neustále kastovat
jasně. přesně tak. ať si každý svou cestu k radosti najde sám a měří si svoje uspokojení čím chce- garminem, počtem veverek nebo třeba vodováhou. ))
celá debata okolo „přirozeného“ běhu/pohybu je vlastně zatroleně nepřirozená. ale je dobře že je. ve víru boje dvou extrémů se vždycky líp nachází ta zlatá střední cesta.
myslím že celé jádro tohohle tématu je v tom že bychom měli důvěřovat sami sobě a naslouchat vlastním potřebám víc než se poměřovat s tím co říká nebo žije nkdo jiný. ..
[„kdo se bude moc kochat veverkama, za trest si dá patnáctistovku na čas!!:)) ]
Přirozený je prostě jen běh, který baví každého z nás jednotlivě.
Na výsledcích mi záleží, chodím na závody (i na ty komerční, pokud to není komerce na druhou typu Nike Run). Ale zároveň neběhám v nejmodernějším funkčním prádle, nýbrž v trenkách z Tchiba za pár korun, neměřím si tepy ani laktát, nedělám si diagnostiku došlapu, nikdy by mě nenapadlo si do lesa vzít sluchátka s přehrávačem, nevlastním MiCoach ani jiný podobný přístroj. Je to přirozené? Není?
hrubým odhadem to tipuji na sedmdesát procent přirozenosti, ale možná by nebylo od věci založit nějakou komisi, která by to posuzovala podle přesně specifikovaných kritérií ve sjednocených tabulkách..
Možná jen pánové přicházíte na chuť tomu, co my holky děláme přirozeně ze své podstaty. Myslím tím ono pověstné – muž je orientován na výsledek (dosažení cíle ve stanoveném čase), žena je však orientována na průběh (tedy při rodinném výletě na kole neustále „zdržuje“ kocháním se tu krásnou kytkou, tu úžasným výhledem a jindy zase dokonalou zahrádkou některé sousedky).
Také se při běhu nechávám pohltit kouzlem přírody, ale mám ráda pestrost a každý den nemívám stejnou náladu. Běh by mně nudil, kdyby nebyl pestrý. Někdy chci běžet pro pocit tak se nechávám během a okolím motivovat, někdy si chci pořádně hrábnout, tak vybíhám kopečky na doraz, někdy potřebuji potrénovat vytrvalost, tak si dám pořádnou štreku a někdy mně plně uspokojí tréninková desítka v čase pod 50 min.. Zpestřením je pro mně i účast na některém z běžeckých podniků nebo zlepšení času. Tehdy, jedině mívám dobrý pocit ze svého běhání, když takto všestranně uspokojí moje potřeby.